První kapely na pravém pódiu vždy trochu trpěly na zvuk, což se o setu plzeňských černooděnců z PANYCHIDY naštěstí říci nedá. Vidím jejich set poprvé s vokalistou Vlčákem a zdá se, že snad konečně na tomto postu nalezli stabilní článek, který dobře zapadá. Černý kov v dopoledním sluníčku sice ztrácí mnohé ze svého kouzla a to zvláště, když je kapela mimo vokalistu celkem statickou záležitostí. Hudební stránka však tento neduh kompenzuje, navíc ze syrovějšího nového materiálu z alba „Grief For An Idol“, které vyšlo na přelomu roku, si odnáším přesvědčení, že nový materiál PANYCHIDY bude nutné ještě prozkoumat.

Na druhé scéně se to zatím připravuje: dlouhé vlasy, obepnuté kalhoty a nabouchané pravačky – to jsou thrashmetaloví mladíci z HAVOK. Jejich produkcí je starý, poctivý, rychlý a parádně zahraný thrash s patřičnou dávnou mladické energie.

Miluji tyto kapely, které do již notně vyždímaného žánru dávají mladický zápal, a na odezvě u publika bylo vidět, že nejsem zdaleka jediný. Lidí, kteří se výtečně bavili nejen svižnou hudbou a kytarovými sóly, ale i sympatickým vystupováním a průpovídkami frontmana kapely, tu bylo mnohem více než u následujících RINGWORM. Ti mají očividnou nevýhodu v tom, jak ležérně na pódiu podávají poměrně energickou hudbu, která před mnoha lety definovala pojem metalcore.

Na stagei je jediný člověk, který ve mně vzbuzuje nějaké emoce, a to je patřičně nasraný řvoun James Bulloch, ostatní v kapele tvoří jen nevýrazné křoví.

S vystoupením RINGWORM ostře kontrastuje set pennsylvásnkých TEXAS IN JULY. Kapely, které se motají v metalcoreové omladině, jsou vlastně jedna jako druhá, co jim ale téměř nikdo nemůže upřít je, že živě provozují energické koncerty, které jsou na festivalech typu Brutal Assault vždy svěží sprchou. TEXAS IN JULY nebyli jiní. Spousta žánrových klišé zabalených do pódiového tělocviku, jenž byl více než nakažlivý.

PENTAGRAM CHILE působili mezi svěrákem IWRESTLEDABEARONCE a TEXAS IN JULY jako zájezd z domova důchodců, který byl dobrý jen k vydechnutí mezi dvěma sety. Ve srovnání s TEXAS IN JULY jsou následující IWRESTLEDABEARONCE přece jen barevnější, techničtější, divočejší, zábavnější a více dovádivou verzí téhož. Nová zpěvačka sice na Krystu Cameron s jejím jedinečným šarmem rozpustilé brýlaté intelektuálky nemá, ale svoji roli plní v kapele na jedničku. Bezprostřední holčička, která to dokáže rozpumpovat, co více si přát? Zazněly všechny zásadní staré hitovky i ochutnávka nového. Nechtěl bych být kytarou čahouna Stevena Bradleyho, protože se svým nástrojem nakládal během koncertu takovým způsobem, že stav, kdy na konci byla v jednom kuse, musel být jen dílem velké náhody.

CHURCH OF MISERY působí na Brutal Assaultu jako zjevení z jiného světa. Vypadají jako japonští hipíci, barevné košile, kalhoty do zvonu… a do lidí valí tuny lepkavé rašeliny, ve které se je snaží všechny utopit. Basák Tatsu Mikami, který je v kapele od jejího založení v roce 1995, má basu téměř na zemi a tak hraje jen na krku, přičemž prastarý kláveso-stroj, který obsluhuje sumec s mikrofonem Hideki Fukasawa generuje jen nekonečné hřmící sonické mokřady.

ONSLAUGHT v osmdesátých létech pokládali základy thrash metalu a jejich koncertní set byl výtečný, nicméně když to srovnám s o dvacet let mladšími kluky z HAVOK, ta rozpustilá energie plná nevystříkaného testosteronu mi tu prostě chyběla. To naopak přesně neplatí o MISERY INDEX. Marylandští smrťáci do mě navzdory šedinám zžírajícím kštici Jasona Nethertona nabušili takovou porci amerického death metalu, že jsem se po jejich setu musel ještě desítky minut vzpamatovávat. Švédské Vikingy navlačené do černých uniforem jsme proto oželil stejně jako zbytek redakce a šel jsem s Rudim sledovat sympatické hardcoreové zpívánky s IGNITE. (RIP)

IGNITE som pred rokmi zažil vo viedenskom Gasometri spolu s ďalšími ťažkotonážnymi hardcore úderkami typu TERROR či WALLS OF JERICHO. Nerozumel som ich prítomnosti, zdali sa mi byť príliš mäkkí a svojím spôsobom čudní. Tento rok na Brutalčeku zrazu všetko do seba dokonale zapadlo a Zoliho melodický vokál pôsobil veľmi príjemne a osviežujúco. Ešte viac jeho jednoznačné, a na súčasného punkáča pomerne nezvyčajné, anti-komunistické postoje. Jeho maďarské korene nezaprie ani pri textoch, spieva o krvavom potlačení revolúcie v roku 1956 a ďalších problémoch v krajine našich južných susedov. Nie je to pes štekajúci spoza plota, ako by sa mohlo zdať, v Budapešti má dom, kde trávi časť roka. Ale ako prízvukoval, je to chlapec z malého amerického mestečka, kde každý každého pozná. <br>Úprimný, kvalitne našliapnutý melodický punk – viac než prijateľné spríjemnenie extrémnou muzikou natlakovaných hodín na našom obľúbenom festivale.

Keď som sa s Kirkom Windsteinom nedávno rozprával o ich predchádzajúcom, nepodarenom vystúpení na Brutal Assaulte, bol úprimne sklamaný a smutný z toho, že vtedy museli nabehnúť na pódiu v podstate hneď po príchode z letiska. Tento rok mali CROWBAR viac času na prípravu a naozaj si dali záležať. Temné, ťahavé južanské riffy sa niesli nad josefovskou pevnosťou, každý fanúšik musel byť spokojný. A nechýbala ani parádna hymna „All I Had (I Gave)“! (Rudi)

Je na světě jen málo deathmetalových kapel, které si s sebou nesou opravdový punc originality, podle kterého je poznáte mezi tunou dalších na první dobrou. Jednou z nich jsou i američtí OBITUARY, stará dobrá klasika z dob, kdy se kovová smrtka teprve klubala na svět a kdy chvíli poté prožívala svoje nejlepší léta. A když zahráli v Josefově, bylo to, jako kdyby se nám všem zapisovali do památníku - perfektní živý výkon plný zejména klasických skladeb („Slowly We Rot“ vyhrála!), zlatě orámovaný zvířecím vokálem Johna Tardyho, nic nepostrádajícím z jeho původní studiové síly. Terrymu Butlerovi i novému kytaristovi Kennymu Andrewsovi navíc kapela zjevně svědčí (a naopak), takže vyhlídky k novému albu „Inked In Blood“, oznámenému na letošní říjen, mohou být skutečně nadějné, což koneckonců potvrdila i živě zahraná titulní pecka. (Louis)

Podali si ruky! Na ten moment som naozaj s napätím čakal. Nesklamali. Rovnako ako v roku 2011 v bratislavskom Randale, aj na Brutal Assaulte zostali verní svojej tradícii a každý s každým si tesne pred začiatkom koncertu kolegiálne potriasli pravicami.

A spustili riadne odviazaný rock´n´roll, tak, ako ho poznáme a máme radi. RED FANG majú z čoho vyberať a hoci propagujú svoju podarenú novinku „Whales And Leeches“, najväčšiu odozvu zaznamenali hitovky z predchádzajúceho, zdanlivo neprekonateľného albumu „Murder The Mountains“.

Je málo kapiel, v ktorých všetci členovia oplývajú takouto charizmou. RED FANG to v sebe majú. Aj preto sú takí obľúbení, aj preto sú takí skvelí vo svojich videoklipoch. A na koncertoch ešte viac. (Rudi)

Dalšími, kdo se blýskli bezchybnou rubanicí, byli SUFFOCATION, jejichž vokalista Frank Mullen se ukázal být vskutku ideálním frontmanem téhle brutální deathmetalové veličiny, protože si svým sympaticky „lidským“ vystupováním o přestávkách mezi jednotlivými skladbami a doprovodem vlastního murmuru typickým třepetáním ruky nedržící mikrofon ve výši hlavy musel získat snad každého v přihlížejícím davu. Navíc zvuk parádní, smrtící ekvilibristika rovněž, takže vystoupení jako hrom. (Louis)

V Metal Gate scéně stíhám severo-ruskou mlátičku SIBERIAN MEAT GRINDER, jež hraje jako úplně první kapela v historii stanu. Jejich hrubá drť angažovaného hardcore-punku a metalu se dvěma vokalisty má perfektní pódiovou show, ale bohužel už ne tak dobrou zvukovou kulisu. Zbytečně vytažené zpěvy udupávají kytary, které jsou slyšet hlavně ve vyšších sólech. Vlastně podobné je to i u welšanů BRUTALITY WILL PREVAIL. Jejich energií nabouchaný set, při kterém se často točil circle pit kolem hlavního sloupu, držícího celý stan, hyzdila jediná věc. Zvuk. Velká škoda, neboť to byla jedna z kapel, na kterou jsem se opravdu těšil. Možná i z toho důvodu jsem nakonec vzdal vystoupení GOD IS AN ASTRONAOUT, které bylo naopak podle svědků naprosto skvělé.

Od BRING ME THE HORIZON jsem očekával katastrofu. Falešné vokály a show, u které jednoznačné vítězí pózování před náctiletými fanynkami nad hudbou. A samozřejmě pózování sice bylo, ale podepřené o hudebně silný set se skvělou atmosférou. Faleše ve vokálech si Oliver Sykes zčásti upravil half-playbacky, což ovšem lehce vynahradil energickou show, při které mu jeho fans zobali z ruky tak, jako asi nikomu na Brutal Assaultu. Jiskřivá atmosféra jejich setu byla opravdu nakažlivá, i když chápu, že ne pro všechny.

Očekávala se sprcha kelímků na pódiu, ale všeho všudy jsem napočítal asi jen tři (Mimochodem, slyšel jsem Shindyho vtipkovat o tom, že na den, kdy budou vystupovat, zdvojnásobí cenu kelímků). Už při prvních chvílích setu, kdy se areálem rozezněla chrámová symfo-klávesová plachta, která tvoří podklad k „Shadow Moses“ z posledního alba, publikum hřmělo a bylo jednoznačně (tedy slyšeno ve fotokoridoru) v refrénech silnější než kapela. Ostatně Sykes toho často využíval a nechával své věrné, aby mnohé části skladeb odzpívali za něj. Nezbývá než smeknout. (RIP)

INQUISITION vystupovali na Metalgate stage – v obrovském stanu, který se záhy ukázal být největší a zřejmě i jedinou slabinou celého festivalu. K prasknutí narván lidmi, totálně vydýchán a vybaven pódiem, na které už ze čtvrté či páté řady nebylo vidět, to věru nebyly podmínky pro důstojný poslech žádné kapely a kolumbijské dvojice (!) tím pádem rovněž ne. Nevydržel jsem až do konce, ale z toho, co jsem zaslechl, jsem byl jinak nadšen – jen ve dvou (ovšem s efektem regulérní skupiny) takto kalit černou ocel, to vskutku není častý jev, jemuž samozřejmě pomohlo i to, že duo Dagon a Incubus má čich na dobře stavěný old school. To samé se už nedalo říct o dalších černokněžnících GEHENNA, kteří o něco později po půlnoci (už v uvolněnějších podmínkách) stanuli na stejném místě, ale působili daleko vyčpěleji, unaveněji a ano, amatérštěji.

Nejvýraznější terč letošního BA byl pochopitelně jasný: SLAYER. Splněné tajné přání festivalového šéfa se rovnalo jednomu z největších taháků, který kdy festival měl, a byť kapela dnešních dnů už je čitelná jako prvňáčkova čítanka, zahrála znovu s kouzlem, které může mít jenom ona, přestože už bez nebohého Jeffa Hannemana. Toho zdatně nahradil Gary Holt (stejně jako Paul Bostaph Davea Lombarda, když už jsme u toho) a kapela s nevídaně vousatým Tomem Arayou tak mohla stoprocentně prodat všechen svůj koncertní potenciál. A že ho bylo. „Hell Awaits“, „Mandatory Suicide“, „Disciple“, „Seasons In The Abyss“, „Raining Blood“ či „South Of Heaven“, bylo to, jako kdybyste listovali těmi nejpovedenějšími kapitolami zabijákovy bible. Araya toho tradičně mnoho nenamluvil, ale o to charismatičtější byl v pevnostním světelném parku, v němž také v závěru a při symbolické „Angel Of Death“ moc pěkně zapůsobila i zadní plachta se vzpomínkovým motivem na koho jiného než Hannemana. Sečteno a podtrženo: SLAYER přišel, zahrál a (nade všemi) vyhrál.

Přepnout ihned poté na CHILDREN OF BODOM bylo vlastně poměrně těžké, byť k „nezávaznému“ poslechu je kapela jako stvořená. Přesto Alexi Laiho a spol. upoutali pozornost mnohých, kteří ještě stále vydýchávali kila z Kingových a Holtových kytar, a provedli je vcelku pestrým melodicko-metalovým setem, v němž zřejmě nechybělo nic podstatného z bodomských vod. Mírně nadprůměrná spokojenost. (Louis)

ARCHITECTS předvedli přesně to, co se od nich dalo očekávat. Set čerstvé uřvaného, svěžího metalu s patřičným nasazením. Kdo očekával jen průřez starým materiálem, mohl být zklamán, mě nicméně překvapilo, jak dobře zněly skladby z aktuálního alba, jako „Gravedigger“ nebo „The Devil Is Near“, při kterých jsem si uvědomil, že nám na Metalopoli na nové ARCHITECTS vlastně chybí recenze. (RIP)

Najväčšie sklamanie festivalu. Bezmocnosť, smútok, v podstate malá tragédia. KATATONIA hrdo, slávnostne a s prehľadom nastupujú na podium za zvukov intra a hneď po jeho skončení sa zrazu všetko pokazí. No, všetko. Pokazila sa iba samplovacia mašinka po bubeníkovej ľavici. Opravovali ju viac než polhodinu. Neúspešne. Jonas Renkse naozaj nepatrí k pódiovým zabávačom, nezostalo mu nič iné, iba sa ospravedlňovať. KATATONIA napokon zahrali bez zvukov púšťaných z pásu, znelo to zaujímavo a fajn, keďže ide o skvelú kapelu, ale trpká pachuť zostala. Veľká škoda. (Rudi)